Recenze - Samuraj (1967)

 

SAMURAJ (1967)

režie Jean-Pierre Melville

 

70%

 

 

V roce 1968 natočil Sergio Leone Tenkrát na Zapádě. Úvodní scéna čekání na vlak je dnes již historickou relikvií a oblíbenou učební pomůckou v oblasti střihové skladby. První scéna Samuraje – který byl natočen o rok dříve – vybízí ke srovnání. Především z hlediska zvukové dramaturgie.

Legendární noirový snímek Jeana-Pierra Melvilla vypráví za pomoci minimalistických prostředků stejně tak minimalistický příběh nájemného zabijáka (Alain Delon) a jeho osamoceného života. Melville podřídil strohé metodě vyprávění v podstatě vše. První větu uslyšíme až po celých 10 minutách snímku. Ve zbytku filmu se sice mluví, ale jen když je to opravdu nutné. Zcela logicky tak hraje svou roli ticho, osamění a prázdnota. Vidíme ji nejen v postavě hlavního hrdiny, ale i v mizanscéně a v celé atmosféře. Scény nejsou zbytečně přerozzáběrované, analytická montáž v podstatě neexistuje. 

Velkou část filmu pouze někdo odněkud někam jde, někdo někoho sleduje, nebo někdo na někoho čeká. Ačkoliv by se takové scény mohly jevit pouze jako nudná výplň, jsou právě ony stavebním kamenem na cestě za pochopením hlavního hrdiny. Život nájemného zabijáka je totiž z velké části o tom, jak za sebou zamést stopy a zmást nepřítele. A někdy to prostě znamená pět přestupů v metru ve snaze dostat se do cíle nepozorován.

Samuraj je poctivý, šedý film. Film plný stínů, pohledů, krásně zarámovaných obrazů a hlavního hrdiny, který je stejně jako jeho jediný společník uvězněn v kleci bez možnosti úniku.

Recenze - Frankofonie (2015)

 

 FRANKOFONIE (2015)

režie Alexandr Sokurov

 

20%

 

 

Téměř každá minuta Frankofonie nabízí srovnání se Sokurovovým – dnes již v podstatě legendárním – dílem Ruská archa (2002). Srovnání těchto dvou snímků však zároveň ukazuje, jak rozdílně – především v otázce uměleckého uchopení – k oběma filmům Alexandr Sokurov přistoupil.

Frankofonie není film s dějem. Sokurov pravidelně střídá několik rovin, které ale nejsou rovinami vyprávění, ale spíše rovinami formálních a žánrových postupů. Jedna z nich je jakýmsi odrazovým můstkem pro úlohu vypravěče celého filmu, kterým je sám Alexandr Sokurov. Ta se odehrává v přítomnosti a je v podstatě základním stavebním kamenem pro zbylé úrovně vyprávění. Další z nich je rovina, dalo by se říci, čistě dokumentární, kde vypravěč Sokurov popisuje na přeskáčku historii Louvru. Nejdůležitějším dějinným bodem tohoto muzea je dle režiséra druhá světová válka a duel intelektuálního a byrokratického ražení mezi ředitelem Louvru Jacquesem Jaujardem a Němci dosazeného správce francouzských muzeí hrabětem Metternichem. Tato linie je zobrazena v jakési historické rekonstrukci v obrazovém formátu podobném 1:1. Poslední rovinou, která je vlastně tou nejvíce Sokurovskou, jsou obrazové průchody vnitřkem Louvru, ve kterých ožívá Napoleon Bonaparte a postava Marianne, žena, kterou známe ze slavného obrazu Eugena Delacroix, a která je sama o sobě symbolem Francie a jejích hodnot.

Problém Frankofonie je skryt v předchozím odstavci. Na hodině a půl totiž Sokurov rozjíždí filmový esej, ve kterém přes sebe plácá páté přes deváté, mění vyprávěcí postupy, žánry, obrazové formáty i vizuální projev. V Ruské arše pluje v neměnném meditativním tónu celých 90 minut a divák tak dostává souvislou informaci i emoci. V případě Frankofonie je ale nucen podstoupit takový divácký multitasking, do něhož vložená energie se mu po skončení filmu rozhodně nevrátí a z kina odchází spíše zmaten, než obohacen.

Zároveň je třeba říct, že Frankofonie je natolik neobvyklé dílo, že se nedá ani obvykle hodnotit. Je tedy možná nejlepší na ni koukat bez očekávání a snažit se být otevřen všemu, co Sokurov, ve svých prozatím posledních 88 minutách nabízí a udělat si vlastní názor sám po jejich skončení.