FRANKOFONIE (2015)
režie Alexandr Sokurov
20%
Téměř každá minuta Frankofonie nabízí srovnání se Sokurovovým – dnes již v podstatě legendárním – dílem Ruská archa (2002). Srovnání těchto dvou snímků však zároveň ukazuje, jak rozdílně – především v otázce uměleckého uchopení – k oběma filmům Alexandr Sokurov přistoupil.
Frankofonie není film s dějem. Sokurov pravidelně střídá několik rovin, které ale nejsou rovinami vyprávění, ale spíše rovinami formálních a žánrových postupů. Jedna z nich je jakýmsi odrazovým můstkem pro úlohu vypravěče celého filmu, kterým je sám Alexandr Sokurov. Ta se odehrává v přítomnosti a je v podstatě základním stavebním kamenem pro zbylé úrovně vyprávění. Další z nich je rovina, dalo by se říci, čistě dokumentární, kde vypravěč Sokurov popisuje na přeskáčku historii Louvru. Nejdůležitějším dějinným bodem tohoto muzea je dle režiséra druhá světová válka a duel intelektuálního a byrokratického ražení mezi ředitelem Louvru Jacquesem Jaujardem a Němci dosazeného správce francouzských muzeí hrabětem Metternichem. Tato linie je zobrazena v jakési historické rekonstrukci v obrazovém formátu podobném 1:1. Poslední rovinou, která je vlastně tou nejvíce Sokurovskou, jsou obrazové průchody vnitřkem Louvru, ve kterých ožívá Napoleon Bonaparte a postava Marianne, žena, kterou známe ze slavného obrazu Eugena Delacroix, a která je sama o sobě symbolem Francie a jejích hodnot.
Problém Frankofonie je skryt v předchozím odstavci. Na hodině a půl totiž Sokurov rozjíždí filmový esej, ve kterém přes sebe plácá páté přes deváté, mění vyprávěcí postupy, žánry, obrazové formáty i vizuální projev. V Ruské arše pluje v neměnném meditativním tónu celých 90 minut a divák tak dostává souvislou informaci i emoci. V případě Frankofonie je ale nucen podstoupit takový divácký multitasking, do něhož vložená energie se mu po skončení filmu rozhodně nevrátí a z kina odchází spíše zmaten, než obohacen.
Zároveň je třeba říct, že Frankofonie je natolik neobvyklé dílo, že se nedá ani obvykle hodnotit. Je tedy možná nejlepší na ni koukat bez očekávání a snažit se být otevřen všemu, co Sokurov, ve svých prozatím posledních 88 minutách nabízí a udělat si vlastní názor sám po jejich skončení.
Žádné komentáře:
Okomentovat